Články
V Indočíne je niekedy večer taký dusný, že sa nedá spať. Ako teraz, keď zase sedím pri hanojskom pive a od susedného stola na mňa volajú Vienamci, aby som si prisadol. Nejdem. Píšem a v spoločnosti aj tak nie je žiadna študentka, ktorá by sa na mňa usmievala. Nejdem, radšej dopijem pivo a vrátim sa do izby, kde sa už na mňa tešia jašterice, stonožky a šváby. Študenti kričia na celú krčmu: "Mot hai ba go! Mot hai ba go!" a za bujarej veselice do seba obracajú poháre. Akoby bol tento večer posledný a oni zajtra, tak ako kedysi ich otcovia a dedovia, odchádzajú do džungle bojovať so všetkými možnými nepriateľmi, ktorí Vietnamu odjakživa závideli jeho bohatstvo a chceli sa zmocniť jeho krásy. V skutočnosti pôjdu zajtra do školy, kde sa budú učiť vysokú matematiku, programovať a bifliť sa cudzie jazyky.
Studium: V současné době jsem studentem VŠ na Fakultě Elektrotechnické ČVUT v Praze.
Věk: 22 let.
"Vidíš ji? Tu s tím břichem. Začala si s nějakým Čechem, a když se dozvěděl, že je těhotná, tak ji nechal." chrlí na mě má tetička. Sedím s ní v jednom ze stánků na SAPĚ, což je místo v Praze, kde se naše komunita schází a kudy vede propletená síť drbů a nejnovějších informací. Proto se mí vrstevníci někdy neradi procházejí po tržnicích. My, kteří jsme vyrostli v České republice, vedeme jakýsi dvojí život.
