Články

Vánoce ve Vietnamu

"Vánoce se u nás neslaví," říkali mi mí vietnamští známí. Jenže byli, myslím, všichni z Hanoje. A Hanoj a Saigon, to je pomalu jako města ve dvou různých zemích.

Již v říjnu se mne místní ptali, kam pojedeme o Vánocích. Prý bude Saigon po večerech neuvěřitelně ucpaný, všude budou pobíhat Santové, bude problém najít poklidnou restauraci, o parkování v centru ani nemluvě; a vůbec, prý je lepší odsud pryč. Já mám Vánoce radši doma, neboť domácí salát mi víc chutná a v hotelovém pokoji bych si vánočně moc nepřipadala. A také jsem byla zvědava, jestli se ve městě bude něco dít, když přece Vánoce se ve Vietnamu neslaví.


První vánoční překvapení na mne čekalo někdy v polovině listopadu v Metru. Před obchodem veliká načinčaná jedle a uvnitř hned u vstupu tančící Santa Clausové ve třech velikostech. Dále pak vánoční stromky a regály s ozdobami. (Stejnými, jako v našich Makrech, akorát za trošku nižší ceny.) Najednou slyším něco povědomého. Po chvíli mi dojde, že jsou to rolničky ve vietnamštině. V Praze by mne nenadchly, ale tady mi mé nákupy opravdu zpříjemnily. Začínám mít sváteční náladu a chvíli se ještě prohrabuji v dekoracích. Do vozíku si ukládám Santu lezoucího po provazu. V Praze ho děti obdivovaly na jednom domě na Plzeňské, ale v žádném obchodě jsem ho neviděla. Kdo by si pomyslel, že nám bude viset z okna právě tady...

Začátkem prosince mi kamarádka navrhuje vánoční koncert. Ani o tohle nepřijdeme, pomyslím si; tedy pokud si pospíšíme s nákupem vstupenek. Týden před koncertem měli volný už jen jeden večer. Budiž. Alespoň, že to bude v Bílém Paláci. S dětmi jsme vyjeli z domu s velkým předstihem, neboť už kolovaly zvěsti, že večer je město neprůjezdné. Když jsme nakonec dorazili na místo, jen jsme vyvalovali oči. Před palácem stály stromy jako ze zimní Stromovky. Stejná nádhera nás čekala i uvnitř. Všechno bylo efektně nasvícené, a spoza jednoho stromu vylezl Santa Claus s velkým pytlem. Děti byly ve vytržení. Byl den před Mikulášem, takže jsem Santu mohla v klidu zaměnit. "Děti, to je Mikuláš, jak ho znáte z domova. Santa chodí až později, kolem 24.12."

Doma jsem jako tvořitelka domácích tradic a pohody byla s vyvíjející se situací nadmíru spokojena. Měla jsem předtím obavy, že děti tady neprožijí Vánoce s takovým očekáváním a radostí jako v Praze, ale vypadá to, že všechno bude, jak má být. Navíc jsme ve škole zjistili, že Mikuláš navštěvuje i švýcarské děti, takže ty moje nebudou jediné, kdo přinese tenisky pod okno (vyšší boty tady nemáme).


Každým dnem pak v saigonských ulicích, obchodech a restauracích přibývaly nazdobené stromečky, hvězdy a světýlka, a dokonce (zezačátku hodně) prapodivně působící zasněžené krajinky se sněhuláky. V polovině prosince se konal vánoční večírek v naší čtvrti. Teď již se Santa Clausem. Pro děti byl připraven velice pestrý program, například psy předvádějící své znalosti násobilky. Tohle by u nás asi neměly. V centru to za dne vypadalo, jakoby předělávali elektrické vedení. Známí mluvili o krásné podívané, ale na naše oko to už tak dobře nepůsobilo. Až pak mi došlo – vždyť to se musí vidět v noci! A tak jsme se poslední sobotu vybrali na (před)vánoční večeři v restauraci. Neuvěřitelné. V celém centru byla totální zácpa. Ne jenom na silnicích, ale i na chodnících. Teď už věřím, že Saigon má 9 miliónů obyvatel. Všude kolem nás balóny, světélkující čelenky, tyčky, čertovské rohy. Před jedním nákupním centrem povoz se Santou tažený šesti soby! A zase sněhuláci a krajinky z pohádky o Mrazíkovi. Nejrozkošnější byly dětičky oblečené do santovských úborů. Jen mi jich bylo trochu líto, venku je ještě pořád 25 stupňů.

Když jsem se ve své třídě ptala studentů, jak trávili Štědrý večer, 7 z 9 tázaných mi odpovědělo, že povečeřelo s rodinou nebo přáteli (doma nebo v restauraci) a pak šli společně – na půlnoční mši. Jsem já opravdu ve Vietnamu?

Mimochodem, k Vánocům si tady nedávají žádné dárky.