Již několik desetiletí v západním světě přežívají dva základní stereotypy vztahující se k imigrantům přicházejícím z asijských zemí. Podle jednoho představují menšinu, ze které by si ostatní minority měly vzít příklad. Podle druhého jsou nebezpečím, konkurencí pro západní obyvatele v oblasti pracovního trhu, vzdělání a postupu na společenském žebříčku.
Komunikace vytváří sociální realitu. "Dnes se všeobecně ví, že komunikace není pouhý způsob zpodobňování, ale také prostředek konstituování reality. Komunikace vytváří síť propojených názorů a významů, ke kterým se lidé vztahují" (Foster, Bochner, 2008). Média sehrávají ve vytváření těchto sítí významů důležitou roli. Na příkladu dvou stereotypů spojovaných v médiích a ve veřejném diskurzu obecně s asijskými přistěhovalci se podíváme na to, jak se vytvářejí a znovu upevňují tyto zažité představy a jaké to má důsledky pro členy různých etnických skupin.
"Jste pracovití, máte dobré výsledky ve škole a většinou jste zdvořilí."
Pojem vzorná menšina byl vypuštěn do světa po zveřejnění dvou článků v americkém tisku v roce 1966. Tyto články vyzdvihovaly silné rodinné vazby, úctu ke vzdělání a dodržování zákonů, kterými se podle nich vyznačovali Američané japonského a čínského původu (Kawai, 2005). Není náhodou, že se tento termín objevil v době hnutí za občanská práva, jímž se jiné etnické minority snažily domoci rovnoprávného postavení a upozornit na svou diskriminaci. Asijští přistěhovalci byli dáváni za příklad domácí minoritě, tj. Afroameričanům, jako důkaz toho, že v Americe mají všichni stejné šance a záleží na snaze každého jednotlivce, kam to dotáhne. Vzorná menšina je tichá, těžce pracuje, dosahuje svých cílů vlastní pílí a ne za pomoci státní podpory či asistence (Kawai 2005, Lee, 1996).
Úlohu vzoru pro jiné etnické skupiny hraje v České republice vietnamská komunita. Následující citáty jsou převzaty z on-line médií jako ukázka toho, jak běžní čtenáři (komentátoři blogů psaných mladými Vietnamci), ale i lidé, kteří se vietnamskou komunitou dlouhodobě zabývají (předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter) přijali tento zjednodušený pohled na naši společnost.
Mám velmi dobrého vietnamského přítele, kdysi úspěšného konstruktéra traktorů, dnes dobře zavedeného obchodníka s textilem, který začínal před 15 lety s likusovou buňkou v naší předzahrádce a dnes má svůj velký kamenný obchod. Na Vietnamcích si vážím jak jejich respektu ke kultuře země, která je přijala, tak hodnot, které nám díky svým tradicím přinášejí a na které mnozí z nás pomalu zapomínají, jako je pracovitost, skromnost, vytrvalost, tradiční rodinné a mezigenerační vztahy. (Komentář k článku Nguyen Thi Thuy Duong: Není banán jako banán)
Rozdílů oproti Romům je tak podle Wintera několik: "Nikdy nikdo z Vietnamců už od roku 1956, kdy se sem první z nich přistěhovali, nedostal od českého státu ani korunu, vždycky se museli o sebe postarat sami. Vietnamci vybrali během tří povodní, které v České republice proběhly, 22 milionů korun na pomoc postiženým. To neudělali žádní jiní cizinci v České republice. A konečně, ředitelé škol touží po tom, aby u nich studovaly vietnamské děti. Průměrný prospěch Vietnamců je na základní škole 1,3, na střední 1,7. Udělali něco takového Romové?" (citováno z článku Matěje Pálka: Romové nejsou Vietnamci)
Jak poslední citovaná věta naznačuje, princip stavění jedné skupiny na výsluní vždy implikuje, že existuje jiná skupina, která je v protikladu k té úspěšné. Tuto roli, kterou ve Spojených státech hrají Afroameričané, je u nás přisouzena romské komunitě.
Vietnamci, buďte vítáni...
Myslím, že Čechů, kteří mají něco proti Vietnamcům, je minimum. Jste pracovití, máte dobré výsledky ve škole a většinou jste zdvořilí. Zapadli jste do naší společnosti docela dobře, což se bohužel nedá říct o jiné skupině obyvatel, která s námi (bohužel) žije mnohem déle. Rozdíl je zejména v přístupu. Zatímco Vietnamec se stará primárně sám o sebe a po nikom nic nechce, tak příslušník mnou naznačené komunity očekává, že se o něj postaráme my, a jakmile to odmítneme, jsme označeni za rasisty. Ač cizinci, velmi rychle jste dokázali zapadnout do naší společnosti. Otázkou je, proč toho po mnoha desetiletích není schopna i jiná menšina, jejíž charakteristiky jsem zmiňoval. (Komentář k článku Lenky Do Thi: Češka nikdy nebudu. Já su Vietnamka z Moravy)
Zviditelňováním kvalit jedné skupiny a v důsledku toho potlačováním nároků jiných minorit, stereotyp zasívá pocity antipatií mezi různými etnickými menšinami. Především však zahaluje specifické socio-historické pozadí formování jednotlivých skupin, a tudíž srovnává výsledky dvou odlišných procesů.
I Michal Miko ze sdružení Slovo21, které se zabývá integrací menšin do majoritní společnosti, se s Winterem shoduje, že je jiná úroveň vzdělání mezi Romy a Vietnamci. Problém je však podle něj v tom, co Romům dovolila majoritní společnost. "Stát k těmto dvěma menšinám přistupuje jinak. V dobách nejtemnějšího komunismu sem začali jezdit Vietnamci jako studenti, Romové naopak získali pozici dělnické třídy na ty nejzákladnější práce, jako je kopání příkopů a podobně," vysvětluje pro ParlamentníListy.cz Miko. Stát podle něj dlouhodobě k oběma menšinám přistupuje jinak.
Stereotyp nicméně neškodí jenom ostatním menšinám, ale i imigrantům, které označuje. Užívání jedné kategorie pro všechny Vietnamce – ať už jsou druhou generací nebo nově příchozí – poškozuje ty, kteří ho nenaplňují (Oshige, McGowan, Lindgren, 2006). Pozitivita stereotypu dělá dojem, že se příslušníci komunity nemohou stát obětí diskriminace nebo násilí z nenávisti. Též vytváří tlak na jednotlivce, kteří nedokáží naplnit představu Vietnamce, tak jak existuje ve veřejném mainstreamovém diskurzu.
"Já se také o Vietnamce nebojím, ale bojím se o Čechy, právě proto, že jsou Vietnamci o tolik lepší."
Překvapivě stejné charakteristiky (pracovitost, píle, orientace na úspěch a cíl), na kterých je založen stereotyp vzorné minority, byly v minulosti využity pro vytvoření další nálepky s úplně jiným vyzněním – nálepky žlutého nebezpečí. Tento pohled na asijské komunity se snaží vyjádřit, že Asiaté využívají své schopnosti a pracovní morálku (často za použití nepoctivých prostředků) k předstižení majoritní populace v oblasti finančního zabezpečení a společenského uznání. Tato obava vznikla v USA díky vzrůstajícímu počtu imigrantů z Asie, kteří byli příliš odlišní (tj. nebyli bílí a nebyli křesťané), a kvůli zvyšujícímu se významu poválečného Japonska a Číny. Oba stereotypy fungovaly od šedesátých let v mainstreamovém diskurzu a byly využívány podle aktuální společenské, politické a ekonomické situace. Právě historický pohled na přelévání důrazu z minority, která je vzorem pro ostatní, ve skupinu, jež nás ohrožuje, je zajímavým důkazem toho, jak identita osob a skupin závisí na vnějších okolnostech a je přiživována určitými zavedenými představami, jež se v té které době zrovna hodí (Kawai, 2005).
Já se také o Vietnamce nebojím, ale bojím se o Čechy, právě proto, že jsou Vietnamci o tolik lepší, jak píšete. K tomu nutno připočíst jejich velkou odolnost a hlavně jejich vysokou natalitu. Pokud nebude naší vládnoucí elitou včas dostatečně omezeno (popř. zastaveno) další osídlování Česka Vietnamci, budou mít naši potomci veliké problémy. Budoucí asimilace Vietnamců do české kultury je (podle zkušeností jiných evropských národů s menšinami pocházejícími z jiných civilizačních okruhů) pouze zbožným přáním. (Komentář k článku Trang Tran Thu: 1978–2008. Proč sem stále jezdí Vietnamci? Kdo na kom vydělává?)
Pozor na Vietnamce!
Jsou vysoce organizovaní a pomalinku polehounku zde sílí jejich moc, což si mnozí neuvědomují. Začínají prorůstat českou administrativou jako houby a je téměř nemožné tomu zabránit. Jejich rašící mafiánské buňky pomalu ovládly český trh s drogami, který je z hlediska finanční perspektivy a stability mnohem výhodnější nežli prodej na stánku. Disponují také obrovským množstvím peněz, což je dělá odolnějšími (…) Viděl jsem jejich obří základnu na Libuši v Praze a jde z toho mráz po zádech. Vysílají si tam vlastní televizi, nikdo dovnitř nemůže, bují tam černý obchod (...) Takže bacha na ně! Ukrajinci a cikáni nebezpeční nebudou, protože organizovanost postrádají. (Tamtéž)
Zmíněné dva stereotypy dobře ukazují, jak se etnická identita formuje ve vztahu k různým skupinám lidí (vlastní komunita, ostatní minority, majoritní společnost). Je zajímavé, že pokud mluvíme o vzoru, porovnáváme asijské přistěhovalce s jinými etnickými menšinami. Pokud se hovoří o ohrožení, vztahujeme se k nim sami. Etnicita je výsledek vyjednávání mezi tím, "co já považuji za vlastní etnicitu a co považují za mojí etnickou identitu oni" (Nagel, 1994). Nálepkováním menšin tudíž většinová společnost ovlivňuje sebepojetí jejich příslušníků. Mediální obraz menšin, tj. mainstreamový obraz většinové společnosti, utváří jejich identitu přinejmenším stejným dílem jako jejich pohled na sebe sama.
K zamyšlení
Balancování mezi tím, co si o sobě myslím já a jak na mě pohlížejí ostatní, se dotýká nás všech. Tím více lidí, kteří se pohybují v dvoukulturním prostředí a jsou na první pohled odlišní. Chtěla jsem tímto článkem poukázat na existenci stereotypů a zažitých představ v našem myšlení při nahlížení na ostatní. Komunikační média mají velkou sílu při vytváření sociální reality a konstruování identit lidí. Při popisu světa vždy vycházíme z určité perspektivy, věci a lidi nahlížíme z nějakého úhlu pohledu. Dalo by se říci, že jsme nějak předem zaujati. Cílem tohoto článku bylo na tento fakt upozornit a ukázat, že je možné se zamyslet nad tím, jaké diskurzy ovlivňují náš způsob nahlížení a referování o světě, jakou realitu a čí identitu svými zprávami vytváříme, za koho a o kom mluvíme a jaké zažité představy pomáháme bořit či upevňovat.
Jako inspiraci pro zamyšlení o tom, jak referovat o menšinách, navrhuji položit si následující otázky:
Jaké mám představy o skupině, o níž píšu?
Odpovídá moje představa současnému stavu, složení a funkci skupiny ve společnosti?
Jaké stereotypy se pojí s touto skupinou?
Na základě čeho jsou tyto stereotypy vytvořeny?
Stavím skupinu do vztahu s jinou skupinou? Proč s touto skupinou? Co je odlišuje a co mají společného?
Co implicitně tvrdím o jiných skupinách?
Za koho hovořím?
Koho nechávám mluvit?
Kdo je součástí této skupiny? (generační, profesní rozdíly, rodinné postavení, vzdělání aj.)
Kteří členové skupiny z mého popisu vypadávají?
A v neposlední řadě – Do jaké skupiny (skupin) patřím já?
Článek vyšel ve sborníku "Násilí z nenávisti, rasismus a média. Jak nepsat černobíle o barevném světě" vydaném In IUSTITIA. Ke zveřejnění jej laskavě poskytla autorka.
Bibliografie:
Foster, E., Bochner, A.P. (2008), Social Constructionist Perspectives in Communication Research, in Holstein, J.A., Gubrium, J.F. (eds.), Handbook of Constructionist Research, The Guilford Press, New York
Kawai, Y. (2005), Stereotyping Asian Americans: The Dialectic of the Model Minority and the Yellow Peril, in Howard Journal of Communications, Vol.16, No.2, pp. 109-130
Lee, S., J. (1996), Unraveling the Model Minority Stereotype: Listening to Asian American Youth, Teachers College Press, Columbia University
Nagel, J. (1994), Constructing Ethnicity: Creating and recreating Ethnic Identity and Culture, in Social Problems, Vol. 4, No. 1, pp. 152- 176
Oshige McGowan, M., Lindgren, J. (2006), Testing the Model Minority Myth, in Northwestern University Law Review, Vol. 100, No. 1, pp. 331-378