Články

Život buddhistických mnichů

Vietnam je socialistická republika s komunistickou vládou, a tak může našince překvapit, že většina obyvatel se hlásí k buddhismu. Vietnamcům však nepřijde nijak zvláštní být členem komunistické strany a přitom pálit vonné tyčinky v buddhistických pagodách, v chrámech nebo doma na oltáři předků.

Od vzniku Vietnamské socialistické republiky až do začátku 90. let existoval buddhismus jako nedílná součást života téměř každého Vietnamce, ale neměl ve společnosti žádné oficiální místo. Do vládní struktury byl začleněn až se vznikem Vietnamské buddhistické společnosti (Giáo Hội Phật Giáo Việt Nam), která spojila všechny buddhistické obce do jediné organizace a pod kontrolu vietnamské vlády. Výsledkem toho nejsou jen pochvalné diplomy v pagodách za kulturní a vzdělávací činnost a fotografie ze setkání buddhistických hodnostářů s představiteli státní správy, ale také investice státu do opravy starých pagod a výstavby nových budov.

Jak vypadá život profesionálního mnicha ve Vietnamu? Chlapci či dívky vstupují do kláštera obvykle ve věku 17 let. Vzhledem k tomu, že ve Vietnamu převládá čínská forma buddhismu a vietnamština se zapisuje latinkou, novicové se nejprve musí naučit tisíce čínských znaků a studovat dějiny buddhismu v Indii, v Číně a ve Vietnamu. Postupně k tomu přibývají hodiny s výkladem súter a samozřejmě vše spojené s ceremoniemi, které jsou důležitým zdrojem příjmů každé pagody.

Vzdělání buddhistického mnicha se podobá studiu na běžné škole. Například v Hanoji slouží Pagoda kamenné paní (Chùa Bà đá) jako univerzita pro studium buddhismu na bakalářské úrovni a Pagoda Quán sứ (Chùa Quán sứ) jako univerzita pro magisterské studium. Se vzděláním se přirozeně zvyšuje i postavení - hodnost mnicha, kterou poznáme nejsnáze podle oděvu – záleží na počtu vyšitých čar na límci běžného roucha a také na jeho barvě (žlutá pro výše postavené). Mniši, kteří dosáhnou nejvyššího stupně vzdělání, pak mají možnost studovat v zahraničí, například v Indii.

Mniši a jeptišky navštěvují stejné školy, ale mají oddělené vyučování, a totéž platí o pagodách. Buď pagodu obývají jen mniši nebo jen jeptišky – v tom případě stojí v čele pagody matka představená, podobně jako u nás v křesťanských klášterech. Při vstupu do kláštera dostanou nové jméno, které od té doby používají namísto původního. Při vysvěcení na mnicha je jim změněno i rodné příjmení na příjmení "Thích", což je první znak z vietnamského označení pro Buddhu Šákjamuniho (Thích Cau Mau Ni) jako symbol přijetí do rodiny buddhistických mnichů, žáků Buddhy.

Vstupem do pagody se člověk vzdává osobního života, život mnicha de facto řídí představený dané pagody. Každodenní program začíná brzkým budíčkem okolo půl páté, pak následuje meditace a různé práce spojené nejčastěji s přípravou obřadů a slavností v pagodě nebo mimo ni. Během dne bývá pagoda otevřená pro veřejnost až do 18 - 19 h, kdy věřící chodí do recepce se žádostí o vykonání různých ceremonií, věštění apod. To znamená, že každý den má některý z mladších mnichů službu v recepci, zatímco vedení ceremonií připadá starším a zkušenějším.

Život mnicha se z našeho pohledu může zdát dosti tvrdý. Místo postele jen dřevěné lože s rohoží a tvrdé podušky z pletené slámy; v mnoha pagodách není zaveden vodovod, takže jediným zdrojem vody bývá rezavá roura s kamennou nádrží, odkud se nabírá k umývání nádobí i na koupel. Pagody také nemají topení ani tepelnou izolaci, což v zimě při teplotě okolo 10 °C není žádný med. V horkém létě ale ochlazují vzduch obrovské elektrické větráky na stropě. Většina pagod má za sebou staletou historii a jejich základní vybavení odpovídá zažité tradici.

Elektřina je naproti tomu v pagodách naprostou samozřejmostí (snad až na pagody v jeskyních), vzácností není ani televize s videem nebo DVD. Mimo pagodu, například do školy, mniši jezdí na motorkách jako většina ostatních. Při hromadné cestě do vzdáleného chrámu použijí mikrobus. Vysoce postavení mniši mají v dnešní době svůj vlastní automobil. Když jsem nedávno navštívila svého kamaráda mnicha, který nyní studuje v Pagodě Quán sứ, pochlubil se, že i on si brzy našetří na auto. Dokonce už se zapsal do autoškoly. Auto je ve Vietnamu velice drahá záležitost, protože se za něj platí neuvěřitelně vysoké dovozní clo. Mobilní telefon je pro mého kamaráda samozřejmost už dnes.

Z tohoto hlediska se zdá, že být mnichem je ve Vietnamu výnosná profese. Mnich může cestovat – pracovně či studijně se dostane na různá místa ve Vietnamu nebo i v zahraničí – a přitom je finančně dobře zajištěný. Jako jediná nevýhoda nám tak může připadat přísný celibát (na rozdíl od Japonska, kde je profese mnicha v podstatě rodinná živnost předávaná z otce na syna) a další pravidla pro mnišský život. Mnich nesmí do tolik Vietnamci oblíbeného karaoke, nesmí pít alkohol (i když plechovka piva k obědu se toleruje), nesmí se koupat na pláži, nesmí oblékat jiný oděv než mnišskou sutanu atd. Jakmile vyjde najevo, že někdo tato přikázání porušil, je jeho jméno spolu s přestupkem zveřejněno v novinách a jeho mnišská "kariéra" je tím zpečetěna.