Články

Myšlenka vzkřísit obec pozváním vietnamských podnikatelů se zrodila v hlavách tehdejšího obecního zastupitelstva a nedlouho poté zde vyrostlo jedno z největších a nejživějších tržišť západního regionu. Obec o třech stovkách obyvatel se rozrostla o téměř dva tisíce vietnamských obchodníků a díky příjmům, které od nich z pronájmů prodejních míst pluly do obecní pokladny, Potůčky nesmírně zbohatly: vedle obchodní zóny tu vznikla kompletně nová infrastruktura, přibylo dvacet restaurací, fotbalové hřiště, tenisové kurty či luxusní krytý bazén, navíc si obec mohla dovolit vytvořit nadstandardní sociální program, v jehož rámci např. finančně přilepšuje občanům v důchodu. Na konci devadesátých let se o Potůčkách psalo jako o nejbohatší české obci, jejíž proslulost přitáhla dokonce reportéry britské BBC a New York Times.

V současné době je největší rozkvět potůčkovské tržnice tentam, počet vietnamských prodavačů se tu snížil více než o polovinu; důvodem je jednak opadnutí zájmu ze strany německých zákazníků, jednak stále častější celní razie a následná zabavování zboží. Ojedinělou symbiózu místních obyvatel a vietnamské komunity, která tu docela přirozeně vznikla, si však obec zachovává beze změny: vietnamské děti stále udržují v chodu obecní školu a školku, řada místních českých rodin si přivydělává jejich hlídáním, zatímco vietnamští rodiče prodávají v tržnici atp. Ne náhodou jsme si Potůčky vybrali pro natáčení coby kontrast velkoměstské povahy vietnamské komunity v Praze; lehounký závan z naší "tour" po Západních Čechách a tamní nálady viz. následující odstavce.

Bia Hơi Breitenbach

Popravdě jsme Potůčky (něm. Breitenbach) navštívili ještě zjara, ale letní teploty nás naprosto ovládly. Postavili jsme se k pracovnímu zájezdu jako k výletu na čundr a neodpustili si cestou Krušnohořím svlažit těla ve Velkém rybníce, který se za takového vedra už svým názvem na mapě jednoznačně nabízel. Nad místní výstražnou cedulí Zákaz vstupu: nebezpečí prohlubní jsme se zprvu sice pozastavili, ale nakonec jsme se do nich ponořili celí blažení. Kousek odtud, po cestě přes Pernink nás ještě zarazilo silniční upozornění Pozor výtluky, ale opět skutečně jen na okamžik: jakmile jsme akceptovali fakt, že kde je prohlubeň, musí se zákonitě nacházet i výtluk, více už jsme si nad tím hlavu nelámali.

Prohlubně a výtluky nás jen nepatrně zdržely: přijeli jsme ten den pozdě jak na Phở Bò a Phở Gà, tak i na setkání se zástupci místní pobočky Svazu Vietnamců. Obchody, stánky i restaurace pomalu zavíraly, tudíž jsme si mohli Potůčky pouze zvědavě obejít. Byli jsme tu všichni (tzn. Martin, Honza, Hadaňka a já) poprvé a překvapilo nás jejich poněkud westernové vzezření (pominu-li některá zákoutí nemálo evokující Hanoj); zvláště večer, když se ulice vyprázdnily a obchodníci se odebrali do svých domovů v okolí, jsme si připadali jako mezi kulisami zbudovanými na Barrandově.

Phở Việt Nam i místní Svaz Vietnamců jsme vypátrali (dá-li se to tak nazvat, když u polívky jsme spíše byli nalezeni my) až druhý den ráno. Potůčkovští reprezentanti Svazu Vietnamců v ČR nás bez meškání pozvali do buddhistického svatostánku, který tu pro  vietnamskou komunitu vytvořili něco málo před rokem, pohostili nás a ochotně vyšli vstříc při natáčení, takže jsme si náhle připadali jako ve Vietnamu, kde to fungovalo úplně stejně. Když jsme si pak v jednom ze zdejších saloonů dali pivo za pozorování rušné křižovatky, došli jsme k závěru, že fakticky sedíme na druhém konci osy vedoucí z "pupku světa" na křižovatce s bia hơi v Hanoji. Kanál, který "pupek světa" znázorňoval a jímž osa prochází, byl zcela na svém místě, ani bar Half Man Half Noodle nechyběl, pouze na zdejším konci osy, jíž jsou obě magická místa propojena, se skrýval pod názvem Nonstop Casino The Wall. Martin vzápětí prohlásil, že nemá smysl nikam se honit, protože když člověk sedí na správném místě, celý svět přijde za ním sám; z čehož zbytek štábu ihned pochopil, že plánovaná trasa Potůčky – Cheb – Domažlice končí v Breitenbachu, se základnou U Huberta a noční šichtou v The Wall.

Was Gott, das Mensch

Jak už to na vesnicích a maloměstech chodí, zanedlouho nás tu znali úplně všichni. V pracovní dny navíc zela tržnice prázdnotou (naneštěstí pro prodejce), a když nebylo komu prodávat, brali nás vietnamští obchodníci jako rozptýlení a povídat si nebyli vůbec proti (tímto zdravíme Honzu, Tondu, Lenku, Dominika a další).  My obdivovali, že řada z nich hovořila stejně dobře německy (s ohledem na převládající německou klientelu) i česky, jen při pohledu na liduprázdnou tržnici jsme nechápali, z čeho žijí.

Po rozhovoru s panem místostarostou, jenž u některých německých zákazníků postrádal slušné chování, jsme se rozhodli udělat interview taktéž s nimi. Nechtěli jsme však německé sousedy obtěžovat průměrnými otázkami. Po pár pivech nás napadlo vycházet z českých přísloví, kterými nás zásoboval vietnamský kamarád Libor v Hanoji; od úvodního dotazu "Was suchen Sie da?" jsme se chystali plynule přejít k otázkám typu: "Souhlasíte s tvrzením, že každá hůl má dva konce?" "A že všude dobře, všude stejně?" "A že co Bůh, to člověk?" Ten večer pronikavý filosofický rozměr otázkám nechyběl, leč Hance druhý den nezbývalo, než s kocovinou a tváří v tvář saským nákupčím improvizovat.

Haida, Milánek a Ňůminka

Beztak daleko víc než němečtí turisté nás fascinovalo soužití vietnamské komunity a místních obyvatel. V jedné z obecních vývěsních skříněk jsme si všimli pozvánky na Dětské sportovní odpoledne u příležitosti Mezinárodního dne dětí: byly na ní namalovány hrající si děti jak blonďaté, tak s asijskými rysy. Přišlo nám to výstižné. Navštívili jsme už zdejší školku a malotřídku, včetně jedné ze "zasloužilých" českých babiček s pěti vietnamskými vnoučaty, ale dětské sportovní odpoledne nás nakonec uchvátilo nejvíc. S naprostou samozřejmostí se  na místním fotbalovém hřišti sešly děti české, vietnamské i německé, bez jakéhokoli vnímání rozdílu národnosti a rasy jimi samotnými i okolím. Běžným obrázkem byl český dědeček nebo teta vedoucí za ruku svého vietnamského svěřence, stejně jako míšení češtiny a němčiny dané blízkostí hranic.

V Potůčkách jsme se zkrátka cítili dobře. Radost nám kazila jen lítost, že vzhledem ke stagnujícímu obchodu nezbude naprosté většině vietnamských prodejců nic jiného, než odejít za prací úplně jinam (o návratu do Vietnamu nemluvě), přestože jejich děti jsou zvyklé tady, stejně jako si tu na ně zvykli jejich české babičky, tety nebo kamarádi. Do Prahy jsme se tak vraceli nejen nadšení z nečekaně velké vstřícnosti, které se nám v Potůčkách dostalo, ale i s tušením, že Asiabach, jak Potůčkům přezdívají sousední Sasové, jsme natočili za pět minut dvanáct...

Související článek: Zima v Hanoji