Není sice zvykem na těchto stránkách reflektovat fantasy a sci-fi literaturu, ale pro jednou jistě můžeme udělat výjimku. Titul románu Velké problémy v malém Vietnamu (nakl. Epocha 2016) totiž jistě zaujme každého, kdo se o Vietnam nebo o vietnamskou komunitu v ČR zajímá.
František Kotleta, mladý autor této prózy (jehož skutečná identita není veřejně známa, jdeť o pseudonym), se od roku 2010, kdy vydal svou první prózu Hustej nářez, etabloval jako jeden z nejčtenějších českých spisovatelů vůbec. Že jde o kultovního autora v relativně omezené části české populace, na tom nic nemění. Usoudil jsem ostatně, že není na škodu občas se takovým textům nevyhýbat.
Název Velké problémy v malém Vietnamu nejspíš odkazuje na někdejší filmový propadák amerického režiséra Johna Carpentera Velké nesnáze v malé Číně (Big Trouble in Little China) z r. 1986, který svého času mohli vidět tuším i naši diváci. Žánrově k sobě ostatně obě dílka nemají daleko. Anotace Kotletova románu na obálce vypovídá jasně o tom, co má čtenář čekat:
Tomáš Kosek má problém. Velký problém. Někdo unesl dceru českého premiéra a stopy vedou k prastaré sektě, která to s magií myslí nejen smrtelně vážně, ale hlavně s ní opravdu umí zacházet. Navíc se pohádal se svou holkou a ta se vrátila k prostituci. Prahou se k tomu všemu toulají démoni z vietnamských legend, čínští zabijáci a bisexuální agentky Litevské tajné služby. Tedy ta jenom jedna, ale stejně je s ní potíž. Mohlo by to být ještě horší?
Jistě, ještě je tu to proroctví o konci světa. Jak jinak? Vždycky je tu nějaké proroctví. Jenže tohle, zdá se, není úplně vycucané z prstu.
Pochopitelně, taková anotace nezasvěceného čtenáře spíš odradí. (Např. filmy tohoto typu mě děsně nudí.) Jenomže pak jsem se začetl do první stránky, a už to jelo. První vražda na sebe nedá čekat déle než na pátou stránku, a hned je zabit jeden z akčních hrdinů. S dalším dějem jich přibude. Démoni se rojí jako vosy, a co hůř, i ti, kdo se zdáli bojovat proti nim, se v ně stále hojněji mění. Masakr stíhá masakr, a aby to nebylo jednotvárné, občas to zpestří nějaká ta pikantní erotická scéna. Kotleta možná trochu nadužívá vulgarismů (jistě je nemůže v tomto typu literatury vynechat, patří ke koloritu, ale přeci jen bych o třetinu až polovinu ubral…), avšak jeho styl je neuvěřitelně čtivý a bohatý na vtipné metafory a formulace. Jeho smysl pro vtip je bezedný a osvobozující svou absencí dnešní přehnané korektnosti:
Kolem prošel nějaký zamilovaný páreček typických mladých obyvatel Amsterodamu. Ona v hidžábu, on dva metry od ní, pár metrů za nimi její otec s vousem až na chodník.
Jindy vykreslí atmosféru s bravurní lehkostí a nadhledem, které připomínají snad i Grahama Greena:
Noční klub se trochu změnil. Majitel vyměnil pár stolů za nové a i světla se mi zdála tlumenější než posledně, takže možná byla nová i ona. Jen ta vůně a atmosféra se nezměnily. Těžko to popsat někomu, kdo v bordelu, teda, pardon, ve veřejném podniku, nikdy nebyl. Provozovatelé se pokaždé snaží o odlehčenou domácí atmosféru luxusního místa neřesti, ale nakonec z toho vždycky vyleze jen chladné vulgární doupě se spoustou červené barvy a nejistým stydlivým pocitem viny pro každého, kdo sem z různých důvodů vleze.
Třebaže se část děje odehrává na pražské Sapě, nejhorším nebezpečím zdaleka není vietnamská komunita, nýbrž budova čínského velvyslanectví. (Zde se lze domýšlet, že Kotleta
s jeho budovou i fungováním má i osobní zkušenost, a bez pochyby ví své i o současné čínské oficiální reprezentaci v ČR – popis čínské velvyslankyně působí jako poměrně průhledná narážka na realitu.) Právě odtamtud přichází největší nebezpečí, které však v tomto případě není ani tak politické.
V tomto smyslu lze román vnímat i jako absurdní podobenství o současné realitě. Čtenáře příběh pohltí, aniž chce, přesto však neztrácí ani chvíli odstup, protože Kotletova ironie a vtip odlehčují každou stránku věru vydatně – jen díky tomu se člověk může do tak vyfantazírované zápletky vůbec vžít. Ona sama totiž nabízí mnoho příležitostí k tomu, aby autor mohl roztáčet každou chvíli kolotoč svých humorných lakonických komentářů a držet si shovívavý odstup nad textem.
Myslíte, že vás takový žánr nemůže oslovit? Taky jsem si to myslel. Jenže ten vtip a suverénní spisovatelský talent autora prostě člověka dostanou. A navíc – to málo z reálného koloritu vietnamské komunity prozrazuje, že autor ví, o čem píše. Což se o mnohých jiných autorech říci nedá.
František Kotleta: Velké problémy v malém Vietnamu. Nakladatelství Epocha, Praha 2016 (273 stran)